Dobrou noc...

Byl březen 2002, kdy za mnou na návštěvu přijela spolužačka, že by si ráda pořídila štěně z útulku. Věděla, že jsem si z Měcholup vzala Megan, a tak mě požádala, zda pojedu s ní.

V útulku už mě znali, a tak jsem je poprosila, zda tam nemají nějaká štěňata pro moji kamarádku. Právě měli čerstvý příjem dvou brášků z kontejneru. Někdo je tam vyhodil.

Přinesli nám je ukázat. To jedno, menší, mi dali do náruče...

Ano, kamarádka si psa nevybrala, ale já odcházela s uzlíčkem, kterého jsem ani neviděla chodit...

Doma, když jsem ho postavila na zem, jsem zjistila, že má přední nožičky větší, než ty zadní. Celkově rostl tak nějak zvláštně. Chvíli mu rostly nohy, pak zase uši... Pak se mu protáhlo tělo...

V té době jsem měla roční německou dogu Megan, a tak měl rázem velkou ségru. První minuty doma trávil pod sedačkou, protože to velké černé zvíře, se s ním chtělo přivítat.

Když jsme chodili ven, šla mi Megan u nohy a on se za námi držel vždycky na 1 metr. Zažívala jsem humorné situace. Třeba na mě jedna pani začala křičet: "Pozor! Za vámi je malý pes! Ať ho ten velký nesežere!" Tak jsem se jen smála, že patří k sobě.

Nebo skupinka puberťáků pronesla: "Ty vole, koukej! To je její štěně! A teď si představ, že za chvíli to bude takové tele!"

No, do rozměru německé dogy nikdy nedorost. Mohli jsme jen hádat, jaké má předky. Jistě se tam našel nějaký hladkosrstý jezevčík a čivava nebo krysařík. Velké neohrožené srdce na to měl dost.

Před létem mi skončil dvouletý vztah a já zůstala se psy v bytě sama. Přes týden, když jsem byla ve škole a v práci, tak mi je hlídala mamka na krámě a o víkendech jsem je měla doma. Celé se to sešlo tak, že v té době našim umřel Dandy a aby tam nebyla Runa sama, nechali si Hakimka. Megance to bylo putna, ona byla spokojenější jako jedináček a Hakim si užíval zvířat a zahrady.

Vždycky, když jsem přijela na návštěvu, měl neskutečnou radost. Musela jsem ho vzít do náruče a chovat, jinak by nepřestal štěkat. A tak tomu bylo celých 17 let...

Dnes ráno mi od mamky přišla zpráva, ať jí zavolám, až se probudím.

Říkala, že už to je s Hakimkem hodně špatné. Že už ani nevrtí ocáskem. Že v noci štěkal a kňučel... Věděla, že je čas. Taťka nebyl doma, jel brzy ráno do Brna, a tak jsem tady nechala děti na starost  Tomovi a jela.

Když jsem přišla do kuchyně, tvrdě spal. Pohladila jsem ho a on se probudil. Cítil, že jsem to já, ale už ani nezaštěkal. Už byl tak slabý a unavený, že jsme ho jen vzaly do auta a jely na veterinu.

Byla tam moc empatická pani doktorka. Nemusely jsme ani čekat.

Krásně na něj mluvila, aby se ničeho nebál. My byly s ním, do poslední chvíle...

Prolítl mi hlavou celý jeho život.  Jak jsem ho v tom útulku držela a věděla, že ho tam nenechám... Kolik psů přežil... Jak už to s ním vůbec nebylo poslední roky snadné. Jak pokaždé, když jsem přijela do Písnice, jsem se divila, že ještě žije.

Vždycky je vše, jak má být. Kdyby táta nejel do Brna a kdyby mi včera Pavla nezrušila focení, nemohla bych s ním v jeho poslední minutě být.

První a poslední minuta... Patřila jen mně a jemu.

Díky za těch 17 let Hakimku!

Díky za všechno...

PS: V autě začala hrát písnička od Chinaski - Hvězdy nad hlavou... Dala jsem to nahlas a poprosila mamku, ať je ticho a jen poslouchá... Když jsme zastavily před barákem. Písnička skončila. Tak krásné rozloučení.

"Přeju ti jen, ten nejkrásnější sen..."