Po stopách Yettiho

Slíbila jsem pokračování příběhu "Platíš mi pivo" a místo toho jsem to takhle propásla! Celou dobu jsem žila v tom, že naše druhé rande bylo 17.2., ale datum na fotce mluví jinak. 

Věřím, že mi to prominete.

Bylo tedy 15.2.2013 a já toužila jít hrát kulečník. Roky jsem ho nehrála a vždycky mě tak bavil!

A tak jsme se domluvili s Tomem, že někam zase spolu vyrazíme. Vybral takovou starou hernu na Smíchově (ono těch kulečníků už nikde moc nebylo), kde byly kuželky na provázcích. Vždycky je to vytáhlo ke stropu a zase vrátilo zpátky na značku. Kulečníkový stůl byl totiž hned vedle, a tak jsme trošku "šmírovali".

Už si ani nepamatuji, kdo byl tenkrát lepší. Jo, chtěla jsem ho oslnit, jak jsem v tom dobrá, ale jemu to šlo taky "překvapivě" dobře. 

Daleko víc si vybavuji tu chvíli, kdy jsme zaplatili a vyšli do ulic. Chtěli jsme se projít. A tady se to stalo. Bylo mi hloupé, cupitat vedle něj, a tak jsem se do něj prostě "zavěsila" a jemu to "překvapivě" nevadilo. 

Došli jsme až na Újezd, tam, jak je ten komunistický památník. Napadla čerstvá vrstva bílého sněhu a já si všimla ptačích stop...

Přišlo mi vtipné, jak jsou v jedné řadě, a tak Tom sundal botu a udělal druhou stopu. A pak jsme se bavili tím, že až to někdo uvidí, bude si myslet, že tu byl Yetti. Jooo, on byl prostě úplně stejně ujetý jako já!

Abych to zkrátila. Potom, co jsme u památníku zanechali stopy, chytla jsem ho zase za křídlo a vydali jsme se na cestu. Kdo by to byl tušil, že už ho nikdy nepustím.

A jak jsme šli, tak jsem mluvili a mluvili, až nám došlo, že jsme na tom samém místě už potřetí. Čas tak rychle běžel, že nám jelo už úplně poslední metro a já se  bála, že z Čerňáku už nepojede žádný bus. A tak mě Tom doprovodil až domů... 

A pak už u mě zůstal. Navždycky. 

PS: A tady už, Klárko, padla ta první pusa :-).