Dlouho jsem čekala...
… až budu mít o čem psát.
Už jsem měla dva články rozepsané a nikdy jsem je nedotáhla do konce, a tak šly do koše.
Dnes jsem v takovém zvláštním rozpoložení. Možná to je úplňkem nebo prvním jarním dnem, ale mám chuť psát, mám chuť sdílet a zamýšlet se nad tím, co se mi teď honí hlavou.
Dokonce jsem se dnes vrátila do roku 2018 a udělala výběr exteriérového focení. Vybrala jsem takové fotografie, nad kterými jsem pocítila radost při jejich tvoření. Vybavilo se mi ono místo, nálada a energie člověka, který mi dal svou důvěru a plně se mi otevřel.
Zase mi došlo, jak to, co dělám, miluji.
Od začátku roku jsem v takovém zvláštním rozpoložení. Tak nějak jsem poodstoupila do pozadí a stal se ze mne pozorovatel. Snažím se podporovat ty, co jsou okolo mě. Podporuji svého muže na cestě za jeho snem a hledáním svého poslání. Naplňuje mě jeho nadšení.
Baví mě dělat radost svým dětem. Vytvářím různá překvapení, těším se z jejich nadšení.
A moje radost? Ta tu je také. Skrytá a tichá. Taková tajemná, vnitřní a hluboká.
Tak moc mě teď baví fotit a ukazovat to krásné, co vidím já. Dávat terapii focením a vždy k ní něco málo přidat. Já vlastně nedávám jen fotky, ale zážitek, pocit krásna a takové malé "pohlazení" jako bonus.
A také jsem pochopila, jak moc mě naplňuje učit ženy fotit. Předat jim něco z toho, co jsem sama za posledních 10 let posbírala. Ukázat jim, že focení je hlavně o radosti. O tom, najít si čas a tvořit. Že je to o tom, koukat se okolo sebe. Fotoaparát je vlastně takový nástroj, který nás učí vidět.
Díky němu pak zachytíme ten okamžik, který mluví. Ke kterému se tak rádi vracíme a který v nás vyvolá vzpomínky, oživí pocity a probudí emoce.
O tom je focení. O tom je moje práce.
A na téhle vlně já si teď jedu. Na nic netlačím, přijímám to, co přichází a jsem vděčná, že už si mě ti správní lidé hledají sami.
Je tu ale jedno velké ALE a to je blížící se konec mé rodičovské dovolené s ním i začátek mého podnikání. Asi si řeknete, o co jde, vždyť už tolik let podnikám, ale já měla focení vždy jako vedlejší činnost. Teď už to bude "naostro" a s tím se vyplavují i moje strachy.
Asi to bude tím, že jsem žila v rodině, kde moje máma od mých 14 let podnikala. Bavilo jí to, ale současně si neuměla odpočinout. Jela non-stop několik let. Slyšela jsem věty typu: "Podnikatel si nemůže dovolit nepracovat, nemůže být nemocný, nemůže jet na dovolenou..." Může se vlastně jen "honit".
A tak jsem si už od střední školy říkala, že takhle nedopadnu. Že se nechám zaměstnat a budu mít "jistotu". Budu moci být na nemocenské, když bude třeba a taky si budu moci dovolit jet na dovolenou. Odpracuji si své hodiny v práci, a pak budu mít volný víkend a čas na rodinu. Budu odpočívat a jezdit na výlety.
A tak jsem to i dělala, než jsem měla děti a přišel čas, se vrátit zpátky do zaměstnání. Úplně si vybavím ten pocit, jak se mi nechtělo. Jak jsem se trápila, že nevím, co mám dělat. V té době si mě našlo focení. A já se mohla dál věnovat tomu, co mě baví. Poloviční úvazek v rodinném centru a k tomu vedlejší činnost v podnikání, mi dali svobodu a přinesli finance, jako kdybych byla někde od rána do večera v práci.
Pak přišla třetí mateřská a stěhování.
Dostala jsem krásné 4 roky na to, vymyslet, co budu dělat dál. A i když se mi otevřela cesta, po které chci jít, strach mi teď hází klacky pod nohy.
Zvládnu to? Nebudu na sebe nakládat zbytečně moc? Neodnese to rodina? Budu umět odložit ten pocit "musíš"?
Jak já se bála udělat ten první krok a založit si živnost. Jak moc jsem se bála, že když toho bude hodně, přestane mě focení bavit. Nic z toho se nestalo. Miluji ho čím dál tím víc, protože je stále kam se posouvat a já už konečně vím, co je to moje.
A tak jsem se rozhodla. Já budu mít tento rok prostě zkušební. Pustím se do podnikání a uvidím. Za zkoušku nic nedám. A pak to celé zhodnotím, zda mi to za to stojí. Zda tím víc získám, než ztratím.
Práci si mohu najít vždycky.
Ten osvobozující pocit! Jen si to musím vždycky připomenout, když to na mě padne. Když chci utéci do té zdánlivé "jistoty".
Ale uměla bych být ještě zaměstnanec? Já, která jsem už takovou dobu svým vlastním pánem? Já, která si čas organizuje, jak potřebuje a zvládá se u toho starat o tři děti, zvířata a domácnost?
Tak mi držte palce. Rodí se teď něco nového, co si ještě neumím představit, ale věřím tomu, že to dám. Že si to "uhlídám" a bude mi to přinášet radost. Protože co je víc, než se živit tím, co milujete?
Už jsem měla dva články rozepsané a nikdy jsem je nedotáhla do konce, a tak šly do koše.
Dnes jsem v takovém zvláštním rozpoložení. Možná to je úplňkem nebo prvním jarním dnem, ale mám chuť psát, mám chuť sdílet a zamýšlet se nad tím, co se mi teď honí hlavou.
Dokonce jsem se dnes vrátila do roku 2018 a udělala výběr exteriérového focení. Vybrala jsem takové fotografie, nad kterými jsem pocítila radost při jejich tvoření. Vybavilo se mi ono místo, nálada a energie člověka, který mi dal svou důvěru a plně se mi otevřel.
Zase mi došlo, jak to, co dělám, miluji.
Od začátku roku jsem v takovém zvláštním rozpoložení. Tak nějak jsem poodstoupila do pozadí a stal se ze mne pozorovatel. Snažím se podporovat ty, co jsou okolo mě. Podporuji svého muže na cestě za jeho snem a hledáním svého poslání. Naplňuje mě jeho nadšení.
Baví mě dělat radost svým dětem. Vytvářím různá překvapení, těším se z jejich nadšení.
A moje radost? Ta tu je také. Skrytá a tichá. Taková tajemná, vnitřní a hluboká.
Tak moc mě teď baví fotit a ukazovat to krásné, co vidím já. Dávat terapii focením a vždy k ní něco málo přidat. Já vlastně nedávám jen fotky, ale zážitek, pocit krásna a takové malé "pohlazení" jako bonus.
A také jsem pochopila, jak moc mě naplňuje učit ženy fotit. Předat jim něco z toho, co jsem sama za posledních 10 let posbírala. Ukázat jim, že focení je hlavně o radosti. O tom, najít si čas a tvořit. Že je to o tom, koukat se okolo sebe. Fotoaparát je vlastně takový nástroj, který nás učí vidět.
Díky němu pak zachytíme ten okamžik, který mluví. Ke kterému se tak rádi vracíme a který v nás vyvolá vzpomínky, oživí pocity a probudí emoce.
O tom je focení. O tom je moje práce.
A na téhle vlně já si teď jedu. Na nic netlačím, přijímám to, co přichází a jsem vděčná, že už si mě ti správní lidé hledají sami.
Je tu ale jedno velké ALE a to je blížící se konec mé rodičovské dovolené s ním i začátek mého podnikání. Asi si řeknete, o co jde, vždyť už tolik let podnikám, ale já měla focení vždy jako vedlejší činnost. Teď už to bude "naostro" a s tím se vyplavují i moje strachy.
Asi to bude tím, že jsem žila v rodině, kde moje máma od mých 14 let podnikala. Bavilo jí to, ale současně si neuměla odpočinout. Jela non-stop několik let. Slyšela jsem věty typu: "Podnikatel si nemůže dovolit nepracovat, nemůže být nemocný, nemůže jet na dovolenou..." Může se vlastně jen "honit".
A tak jsem si už od střední školy říkala, že takhle nedopadnu. Že se nechám zaměstnat a budu mít "jistotu". Budu moci být na nemocenské, když bude třeba a taky si budu moci dovolit jet na dovolenou. Odpracuji si své hodiny v práci, a pak budu mít volný víkend a čas na rodinu. Budu odpočívat a jezdit na výlety.
A tak jsem to i dělala, než jsem měla děti a přišel čas, se vrátit zpátky do zaměstnání. Úplně si vybavím ten pocit, jak se mi nechtělo. Jak jsem se trápila, že nevím, co mám dělat. V té době si mě našlo focení. A já se mohla dál věnovat tomu, co mě baví. Poloviční úvazek v rodinném centru a k tomu vedlejší činnost v podnikání, mi dali svobodu a přinesli finance, jako kdybych byla někde od rána do večera v práci.
Pak přišla třetí mateřská a stěhování.
Dostala jsem krásné 4 roky na to, vymyslet, co budu dělat dál. A i když se mi otevřela cesta, po které chci jít, strach mi teď hází klacky pod nohy.
Zvládnu to? Nebudu na sebe nakládat zbytečně moc? Neodnese to rodina? Budu umět odložit ten pocit "musíš"?
Jak já se bála udělat ten první krok a založit si živnost. Jak moc jsem se bála, že když toho bude hodně, přestane mě focení bavit. Nic z toho se nestalo. Miluji ho čím dál tím víc, protože je stále kam se posouvat a já už konečně vím, co je to moje.
A tak jsem se rozhodla. Já budu mít tento rok prostě zkušební. Pustím se do podnikání a uvidím. Za zkoušku nic nedám. A pak to celé zhodnotím, zda mi to za to stojí. Zda tím víc získám, než ztratím.
Práci si mohu najít vždycky.
Ten osvobozující pocit! Jen si to musím vždycky připomenout, když to na mě padne. Když chci utéci do té zdánlivé "jistoty".
Ale uměla bych být ještě zaměstnanec? Já, která jsem už takovou dobu svým vlastním pánem? Já, která si čas organizuje, jak potřebuje a zvládá se u toho starat o tři děti, zvířata a domácnost?
Tak mi držte palce. Rodí se teď něco nového, co si ještě neumím představit, ale věřím tomu, že to dám. Že si to "uhlídám" a bude mi to přinášet radost. Protože co je víc, než se živit tím, co milujete?
Komentáře
Okomentovat