Rychlejš by to už nešlo...
Nevím jak u vás, ale u mě je to poslední dny pěkný hukot. Jsem žena cyklická, a tak mi ani nepomáhá moje premenstruační fáze. Do toho to postavení planet a rudý úplněk. Jooo, to je silný koktejl.
To mé rozpoložení se promítá úplně do všeho. Do mé tvorby, nálady v rodině i do mých snů. Zažívám teď takové stavy, že je všeho tak moc, že vlastně nevím, co dřív uchopit, udělat, dodělat nebo začít. Přesně takhle na přeskáčku se ve mně vše míchá. Moje ruce lítají po klávesnici jako zběsilé, abych ušetřila chvíli času na dalších 250 věcí, které mě tu čekají.
A přitom, kdybych se uklidnila, nadechla a uvolnila, tak vím, že většinu věcí už mám hotovou a jediné, co mě tu za mými zády děsí, je nepořádek.
Já jsem teď totiž jen dělala fotky a také jsem si od Markétky přivezla plné auto věcí na prodej. To abych se nenudila.
To už je takový náš letitý zvyk. Markét (a její dcery) vytřídí své oblečení, já pro něj zajedu, mé dcery si z toho vyberou aktuální kousky pro sebe, odevzdají ty, co už ony nenosí nebo jim jsou malé a já to pak v několika Ikea taškách posílám po kamarádkách a to, co se prodá, pošleme na účet spolku Dočasky.cz.
Tentokrát šla Markéta více do hloubky a vzala to doma komplet. A já, která teď vše hrne, jsem souhlasila, že to zvládnu. A ač jsem včera ráno měla pocit, že se zblázním, teď tu koukám na tabulku a vidím, že už je prodáno skoro za 4,5 tisíce a v obýváku zbývá třetina věcí. Hadry kolují u kamarádek, a tak věřím tomu, že překonáme hranici 5 tisíc. Jupí!
Ano, asi nejsem normální. Nestačí mi fotit, upravovat, ale já i nabízím knihy, hračky, hry. Kompletuji to a posílám podklady k platbě a s radostí kontroluji, jak to naskakuje na transparentním účtu Dočasek.cz.
Ufff…
A jedeme dál! Rozdávám úkoly, jsem nekompromisní. Být ve fázi "matky", jistě bych chápala Kiki a její strach z hudebky, protože neumí písničku. Možná bych ji i určitým způsobem omlouvala. Vždyť přeci ta její paměť... Ne ale teď.
Na to, když se mě večer ptala, co jako má dělat, když to neumí a teď už se to nenaučí, tak jsem jí v klidu oznámila (no dobře, moc klidná jsem u toho nebyla), že já bych se to na jejím místě učila přes den, když bych věděla, že to mám umět a nešla bych spát dřív, než bych si byla jistá, že to zvládnu.
Ha, a tak, když jsem si šla lehnout, měla Kiki na uších sluchátka a zpívala si s mobilem. Ráno, jako zázrakem, písničku uměla. Nevím, jak to bude, až dojde do školy, ale každopádně jsem šťastná, že se k tomu postavila čelem. Však i ona jednou dozraje a bude vědět, že nejdřív povinnosti, až potom radosti. A nebo taky ne.
Takže, jen co jsem dnes otevřela oči, hulákala jsem z postele, co kdo jak a kdy má dělat... Když jsem z ní vylezla, poprosila jsem Toma, aby dnes udělal tohle, tohle a tamto... On se na mě tak podíval a zeptal se: "Už jsi to dostala?" No, bez komentáře. On mě prostě zná a ví, že tahle fáze brzy skončí.
A tak si vyslechl úkoly, oblékl se do sportovního, udělal myčku (asi aby nedráždil hada bosou nohou), přišel mi dát pusu a šel běhat.
A u toho poznamenal: "Já jenom nevím, proč se nenaučíš rychlejš psát?!!!"
To mé rozpoložení se promítá úplně do všeho. Do mé tvorby, nálady v rodině i do mých snů. Zažívám teď takové stavy, že je všeho tak moc, že vlastně nevím, co dřív uchopit, udělat, dodělat nebo začít. Přesně takhle na přeskáčku se ve mně vše míchá. Moje ruce lítají po klávesnici jako zběsilé, abych ušetřila chvíli času na dalších 250 věcí, které mě tu čekají.
A přitom, kdybych se uklidnila, nadechla a uvolnila, tak vím, že většinu věcí už mám hotovou a jediné, co mě tu za mými zády děsí, je nepořádek.
Já jsem teď totiž jen dělala fotky a také jsem si od Markétky přivezla plné auto věcí na prodej. To abych se nenudila.
To už je takový náš letitý zvyk. Markét (a její dcery) vytřídí své oblečení, já pro něj zajedu, mé dcery si z toho vyberou aktuální kousky pro sebe, odevzdají ty, co už ony nenosí nebo jim jsou malé a já to pak v několika Ikea taškách posílám po kamarádkách a to, co se prodá, pošleme na účet spolku Dočasky.cz.
Tentokrát šla Markéta více do hloubky a vzala to doma komplet. A já, která teď vše hrne, jsem souhlasila, že to zvládnu. A ač jsem včera ráno měla pocit, že se zblázním, teď tu koukám na tabulku a vidím, že už je prodáno skoro za 4,5 tisíce a v obýváku zbývá třetina věcí. Hadry kolují u kamarádek, a tak věřím tomu, že překonáme hranici 5 tisíc. Jupí!
Ano, asi nejsem normální. Nestačí mi fotit, upravovat, ale já i nabízím knihy, hračky, hry. Kompletuji to a posílám podklady k platbě a s radostí kontroluji, jak to naskakuje na transparentním účtu Dočasek.cz.
Ufff…
A jedeme dál! Rozdávám úkoly, jsem nekompromisní. Být ve fázi "matky", jistě bych chápala Kiki a její strach z hudebky, protože neumí písničku. Možná bych ji i určitým způsobem omlouvala. Vždyť přeci ta její paměť... Ne ale teď.
Na to, když se mě večer ptala, co jako má dělat, když to neumí a teď už se to nenaučí, tak jsem jí v klidu oznámila (no dobře, moc klidná jsem u toho nebyla), že já bych se to na jejím místě učila přes den, když bych věděla, že to mám umět a nešla bych spát dřív, než bych si byla jistá, že to zvládnu.
Ha, a tak, když jsem si šla lehnout, měla Kiki na uších sluchátka a zpívala si s mobilem. Ráno, jako zázrakem, písničku uměla. Nevím, jak to bude, až dojde do školy, ale každopádně jsem šťastná, že se k tomu postavila čelem. Však i ona jednou dozraje a bude vědět, že nejdřív povinnosti, až potom radosti. A nebo taky ne.
Takže, jen co jsem dnes otevřela oči, hulákala jsem z postele, co kdo jak a kdy má dělat... Když jsem z ní vylezla, poprosila jsem Toma, aby dnes udělal tohle, tohle a tamto... On se na mě tak podíval a zeptal se: "Už jsi to dostala?" No, bez komentáře. On mě prostě zná a ví, že tahle fáze brzy skončí.
A tak si vyslechl úkoly, oblékl se do sportovního, udělal myčku (asi aby nedráždil hada bosou nohou), přišel mi dát pusu a šel běhat.
A u toho poznamenal: "Já jenom nevím, proč se nenaučíš rychlejš psát?!!!"
Komentáře
Okomentovat