To je život

Od nového roku pozoruji, že cokoliv si naplánuji, je nakonec jinak. A to, že to je jinak, vlastně není vůbec špatně.

Dnes mi na instagramu vyskočila tato fotka od Jany:

A neuvěřitelně se mnou zarezonovala.

Měla jsem na tuto sobotu plný ateliér už několik měsíců dopředu. První mi odpadla Jana, místo ní se přesunula Hanka a ta mi to pro nemoc nakonec také zrušila.

Takže mně se uvolnilo celé dopoledne! Asi bych měla být smutná a dělat vše proto, abych to naplnila. Místo toho jsem to přijala. Našla si na tom to pozitivní. Třeba to, že jsem nemusela jet roztahovat ateliér včera večer, kdy jsme slavili narozeniny.

V klidu jsme se vyspali, nasnídali a roztáhli ho dopoledne. Tom si potřeboval zaběhat, a tak jsme od ateliéru vyrazili na Vypich.

To vám byla pohádka. Krásně sněžilo, všude bílo. Tom si odběhl a já se Sebíčkem jsme zkoumali, kam ta ulice vede.

Byli jsme domluvení s Tomem, že když se nám bude chtít, tak tam na něj počkáme a když se nám chtít nebude, pojedeme domů a on přiběhne.

Rozhodli jsme se počkat a jít mu naproti. Překvapil nás, že přiběhl z druhé strany.

Já si to ticho a foťák v ruce tak užívala. Trošku mě mrzelo, že jsem měla nasazenou jen Sigmu 35mm art. Prostě to není ono. Miluji moji Sigmu 135mm art.

Normálně bych tou dobou byla v ateliéru a válela se na zemi. Přemlouvala děti, ať se na mě usmějí. Takhle jsem se procházela zasněženou krajinou a jen byla.

Ona ta změna plánu někdy není vůbec špatná. Ateliér si užiji odpoledne a už se na něj těším!

Tom si pak ještě hodil Sebíka za krk a šel si s ním 2x vyběhnout kopec. 5 km na něj prostě bylo málo.

To je život! Obyčejný a krásný.