Cesta za snem

Tentokrát nebudu psát o sobě a o svých snech, ale o tom, jak prožívám sny svého muže. Úplně cítím, že loni tu byl on pro mě, abych se naplno mohla věnovat něčemu, čemu jsem věřila a dala do toho vše. Nikdy nezpochybnil můj sebemenší nápad a touhu do toho jít. Vždy mi byl oporou a já byla neuvěřitelně vděčná, jak se k tomu postavil.

Vnímal, kdy jsem byla ve "flow" a potřebovala tvořit. Neslyšela jsem výčitky, že není uklizeno nebo uvařeno. Prostě když byl doma, tak se o vše postaral sám. Poslouchal mé nadšené výkřiky.  Byl tu, i když jsem potřebovala obejmout a ujistit, že to zvládnu. 

Rok 2018 byl hodně o mně a o mých snech. Dávala jsem do toho všechno a cítila vděčnost, že mám vedle sebe právě jeho.

S blížícím se koncem roku mi spousta věcí pomalu docházela. Začala jsem se stahovat a naopak začala dávat prostor Tomovi. Cítila jsem jeho chuť a touhu se někam posunout (úplně stejnou, jakou jsem měla já na konci roku 2017). A najednou jsem věděla, že teď tu budu zase já pro něj. 

Chvíli přešlapoval na místě a nevěděl, jakým směrem se dát. A pak se najednou rozsvítil a věděl přesně, co to je! Vybral si tříměsíční kurz funkčního trenéra a přihlásil se na svůj první veřejný závod v běhu - Spartan 2019.

A já, ač jsem okolo něj neskákala tři metry do vzduchu a nekřičela, jak je skvělý, uvnitř jsem cítila, jak jsem hrdá na jeho rozhodnutí. Sledovala jsem, jak pomalu, ale jistě vylézá z té své ulity a překračuje svou komfortní zónu.

V sobotu byl den D. Ráno jsme nachystali svačinu, sbalili věci a nasedli do auta. Obdivovala jsem, v jakém je klidu. Mě čekat můj první závod, byla bych asi dost nervní a dávala bych to svému okolí hodně znát. 

Tom byl v klidu, užíval si cestu a věděl, že se jede především pobavit, zkusit si to. Zjistit, kde má své silné a slabé stránky. Jeho nadšení se přeneslo i na mě a na Sebíčka. 

Původně ho měl doprovázet jeho kámoš, ale pár dní před závodem jsem cítila takový smutek, že bych tam neměla být, že jsem to řekla nahlas a nikdo neměl problém s tím, změnit plány. 

A tak jsem mohla nasávat plnými doušky to jeho štěstí a sama si užívat radost z řízení. Zase mi došlo, jak ráda řídím auto a od jisté doby i svůj život. 

Prošel registrací, dostal své startovní číslo a ze snu se stala skutečnost. Nevím, zda to bylo kouzlo prvního závodu nebo je taková atmosféra na každém, nicméně byla radost tam být, pozorovat tu energii okolo mě a vidět svého muže, jak září. 

Už chápu jeho slova, když se na mě před rokem podíval a řekl: "Já jsem nejšťastnější, když ty jsi šťastná!" Protože přesně to jsem prožívala já během onoho sobotního dne.

Těšila jsem se, jak si vezmu foťák a ponořím se do toho, ale nakonec jsem ho nechala doma a rozhodla se použít jen mobil. Mohla jsem vozit Sebastiána na sáních a zůstala jsem sama u sebe. 

Pravda, byly chvíle, kdy jsem byla lehce nervózní. Do cíle stále někdo dobíhal, ale já netušila, zda jsou to už ti, co odstartovali v 11 nebo ne. 

Sebastián měl chvíli krizi, zachránil ho párek v rohlíku a plot, kterým mohl prolézat tam a zpátky. A já jen doufala, že tohle je to správné místo, kde zahlédneme Toma běžet do cíle.

A taky že jo! Viděla jsem ho pod mostem, jak přeskakuje potok. A pak už jsem jen křičela: "Jedééém!" A on se úplně celý rozzářil, zamával a já viděla s jakou lehkostí a silou zdolává poslední tři překážky. 

Sledovala jsem, jak byl Sebastián šťastný, když vidí svého tátu běžet, a jak na něj křičel: "Tatííí, tatííí, tatííí!" Protože co je víc, než ukázat svému synovi, že děláte něco smysluplného, co vás baví. Už dlouho jsem toho názoru, že vychováváme své děti hlavně příkladem. 

Pusu jsem dostala taky! Byla v ní síla, láska a poděkování. Tom mi pak děkoval ještě 10x. Za to, že jsem jela s ním, za to, že ho podporuji, za to, že ho poslouchám, za to, že s ním sdílím radost.

Myslel v tu chvíli jen na to, co vše pro něj dělám, ale už vůbec nevnímal to, kolik mi toho tím vším dává právě on!

Tom je taková moje výhra. Už 6 let s ním sdílím to hezké i to smutné. Nemusím dělat žádné kompromisy, protože prostě nejsou třeba. Je tak jiný než jsem já, ale vzájemně se dokonale doplňujeme. 

Tolik mě toho učí a ani si toho není vědom. Život s ním mi přinesl neuvěřitelnou svobodu. Naučil mě odpočívat a užívat si života a já jeho zase makat a nebát se to ukázat. 

A tak bych mu tímto chtěla poděkovat. Za každý jeho návrat domů, za každý jeho odchod do práce. Za každou jeho vteřinu, kdy se věnuje sám sobě a jde si za svým snem. Za každou chvíli, kdy vnímá naše děti. Za každou teplou večeři, kterou nám s láskou připraví, když zrovna mně se nechce vařit. Za každé ranní pohlazení a úsměv, protože mi nikdy nezapomene dát najevo, že je rád, že se může vedle mě probouzet. Za každé jeho podívání se do mých očí, protože vím, že mě vnímá. Že mě vidí přesně takovou, jaká jsem a má mě rád. 

Nikdy nepřestanu být tomu nahoře vděčná, že nás dva dal dohromady. A každý další den, co jsme spolu, je pro mě nejvíc.